Z Mijadžimy nás cestovní plán vedl na Šikoku. To znamená jet zpět do Hirošimy, „kousek“ se vrátit Šinkansenem do Okajamy a odtud expresem Marine Liner přes most Seto-Óhaši (瀬戸大橋, Seto-Ohashi) na ostrov Šikoku a do města Takamatsu, českou transkripcí Takamacu. Na Šikoku přespáváme v soukromém domě na pobřeží u vnitřního moře.
Mapové podklady: (C) Google
Cesta vlakem 254,9 km z toho Šinkansen 161,3 km (Sakura)
Vyrážíme z Ostrova Mijadžima. Z trajektu vidíme torii i další trajekt JR zajišťující spojení s Honšú.
Zastávkový vlak v Mijadžima-guči směr Hirošima.
V Hirošimě nastupujeme do vlaku Sakura v podově osmivozové jednotky Šinkansen řady N700 ve zbarvení používaném na Sanjó a Kjúšú Šinkansenu.
Výhled z horního patra patrového vozu Marine Lineru z Okajamy k moři.
Cesta přes most Seto-Óhaši trvá cca 20 minut, rychlost vlaku je 80 km/h, délkamostu 13,1 km. Cesta trajektem by trvala cca hodinu. Ve skutečnosti se jedná o soumostí šesti navazujících visutých mostů přecházejících přes malé ostrůvky vnitřního moře Seto.
Zde video natočené telefonem z části přejezdu mostu
Též je možnost se jít podívat na práci strojvedoucího. To je ostatně mpžné víceměně v každém vlaku v Japonsku, tedy kromě Šinkansenu.
Jsou zde i separátní 4 sedačky spadající do zelené třídy (t. j. první třídy)
V Takamatsu jsme zavítali do Šikokumura, což je takový skanzen, kde jsou shromážděny různé zajímavé historické stavby ze Šikoku. Ještě předtím oběd, udon „v podání Šikoku“, prý nejlepší. Jako jo, zdejší udon je opravdu vynikající, nudle jsou pevnější, podávané jsou jen tak, lehce se zalévají „sosíkem“ a zasypávají značným množstvím kacuoboši (něco jako strouhaná sušená ryba :-).
(C) 18番トラムでハラチャンスカへ (manželčina fotka)
A nyní už přes lanový most do skanzenu.
Zrovna byl svátek Hinamatsuri a tak jsou zde vystaveny historické verze těchto panenek.
Tradiční dům. Zajímavé jsou i rohože tatami, mnohem hrubší než jaké se používají v domech dnes.
Nechybí ohniště „irori“ ve středu domu.
Bambusový hájek. Takové jsou po celém Japonsku běžné.
Pohled na vnitřní moře z jedné kavárny nedaleko Tokušimy.
Vnitřní moře ze Šikoku.
Zde krátká návštěva cukrátkovny. Velmi typické japonské cukříky, které se nechají rozplynout v ústech, podávané s čajem a k vidění jsou zejména při čajových obřadech. Zde zelené maccha a barevné ve tvaru květů sakur s větévkou sakury – úžasné aranžování.
(C) 18番トラムでハラチャンスカへ (manželčina fotka)
Rybí restaurace s bazénkem s živými rybami. Zde jsme povečeřeli.
Miso polévka, rýže, ryba, ryba…
(C) 18番トラムでハラチャンスカへ (manželčina fotka)
Restaurace je přímo na pobřeží.
Přenocování s kočkou na nohou.
Další den se vypravujeme do Naruto podívat se na zdejší slavné víry. Výhled je z dlouhého visutého mostu Ónaruto-kjó, což je visutý most s rozpětím 876 metrů, ležící na dálnici spojující Šikoku s Honšú, konkrétně Kóbe. Tento most je konkrétně ze Šikoku na ostrov Awadži. Samotná vyhlídková trasa se jmenuje Uzu-no-michi (Uzu-no-miči).
Ve spodní částí mostní konstrukce je vedena vyhlídková trasa.
Voda je zde poměrně divoká, ani to nevypadá jako moře, nicméně opravdu velké víry nevidíme.
Nabízeny jsou i plavby lodí do vířících vod.
Videjko z telefénu. Voda mírne víří, ale jen nepatrně oproti tomu co dokáže v maximech.
V chodníčku jsou občas takovéto průhledy a kupodivu ani nejsou moc závraťovité, přestože to je poměrně vysoko.
Průhled dlouhou konstrukcí mostu, dálniční mostovka je nahoře.
Počasí je značně deštivé a my pokračujeme ještě více na jih, konkrétně na jih ostrova Kjúšú do Kagošimy.