Ze Šikoku míříme na nejjižnější ostrov Kjúšú (resp. nejjižnější ve velkém čtyřostroví). Po vyhlídce z mostu v Naruto, kolem poledne míříme na vlak a s jedním přestupem se dostáváme z Naruto do Takamacu, odtud přes most Seto-Óhaši zpět na Honšú a do Okajamy a odtud Šinkansenem Sakura na Kjúšú a na jih do Kagošimy.
Mapové podklady: (C) Google
Cesta vlakem 875,4 km z toho Šinkansen 730 km.
V Naruto je konec stejnojmenné lokální tratě obsluhované malým motoráčkem.
O 17 minut později vystupujeme v Ikenotani, což je malá stanička v malé vesnici.
Pohled od nádraží do rýžových polí.
Přesováme se na první nástupiště kde chvíli vyčkáme na příjezd Expresu Uzušio.
Expres Uzušio po hodině doráží do Takamacu, kde máme 9 minut na přestup na Marine Liner
A zde jej máme. Marine Linerem se vracíme na Honšú do Okajamy. Cesta trvá 54 minut.
A opět přejíždíme impozantní Seto-Óhaši
Výhled z okna na moře.
Celkem zvláštní pocit koukat z vlaku dolů na mořkou hladinu a sem tam proplouvající velkou námořní loď.
Ještě na videu z mobilu.
Klasické značky na nástupištích Šinkansenu, značící které dveře kterých vozů a kolikavozových vlaků zde budou.
Přijíždí Šinkansen Sakura směr Kagošima. Osmivozová jednotka typu N700.
Zde jsme již o 731 km dále a o tři hodiny později v Kagošimě. Velká část trati Kjúšú Šinkansen je v tunelech, což naznačuje i pohled ze stanice v Kagošimě.
Místní spoj v Kagošima-Chúo směrem do centra města.
Pohled na aktivní sopku Sakuradžima, která je v zálivu Kagošimy (ve skutečnosti je celý záliv kaldera starší sopky o rozměrech 17×23 km, která explodovala a rozmetána nechala po sobě mořský záliv). V době naší návštěvy byla vysoce aktivní a byl na ní zakázán vstup. Ten tmavší mrak na snímku je rozptýlená předchzí erupce.
Ani ráno si nedá říci a v pravidelných intervalech si odfoukne.
Více fotek z Kagošimy nemám, což je dáno tím, že mi nebylo moc dobře po přechozené viróze a nějak jsem nebyl v kreativní náladě. Jezdí zde i tramvaje a je to sympaticky poklidné město, nicméně nic pro astmatiky. Navíc zde byl poměrně teplý den, což se o předchozím období nedalo říci (zažili jsme od sněžení v Tóhoku po cca 10 – 15°C přes den v ostatních místech).
Návrat je asi nejdelší štreka Šinkansenem. Z Kagošimy do Ósaky „Sakurou“, zde přestup na „Hikari“ a dále do Tokia. Pak ještě malý skok do Ómije.
Mapové podklady: (C) Google
Šinkansen 1494,1 km
Osmivozový Šinkansen řady N700
Mezi tunely zkusíme chytit GPS signál, abychom zkontrolovali, zda-li se zde opravdu jezdí 300 km/h, což je maximální rychlost na Sanjó Šinkansenu (tj. mezi Hakatou na Kjúšú a Ósakou). Sice má aplikace škálu jen do 240 km/h, ale skutečný údaj naštěstí zobrazuje. Přesně 300 km/h, možnosti tratě využity na doraz, pěkné.
Po příjezdu do Ósaky
Další jednotkou N700, tentokrát 16vozovou míříme dále do Tokia. Vlaky Nozomi sice jezdí do Tokia už ze severu Kjúšú z Hakaty, ale v Nozomi nelze použít Railpass, takže jedeme Sakurou z Kagošimy do Ósaky a Hikari z Ósaky do Tokia. Ale vůbec nám to nevadí, alespoň jsme si koupili něco slušného k jídlu (onigiri).
(C) 18番トラムでハラチャンスカへ (manželčina fotka)
V Tokiu přestupujeme na Komači, kterým už jen poskočíme do Ómije. Jedná se o jednotku E6 (ta červená) spojená s jednotkou E5 vlaku Jamabiko
Taková věc u perónu je celkem pozornost budící a to i u Japonců.
Zelená třída (tj. první po evropské zvyklosti). Tento vlak je citelně užší, neboť poslední část cesty vykoná po konvenční trati a proto má průjezdný průřez odpovídající konvenčním vlakům (zde běžného rozchodu 1 067 ač sám má „normální“ rozchod 1 435 mm). Říká se mu proto Mini-Šinkansen.
