Po přestávce míříme na opačné, západní, pobřeží Japonska, do prefektur Toyama a Gifu. Cílem budou vesnice Shirakawa-go, česky psáno Širakawa-go a Ainokura. Širakawa-go je opět opakovaná návštěva, podzimní výlet sem byl výborný, nicméně jedná se oblast v horách relativně obtížně přístupnou a tak to tehdy byl celodenní výlet z Kjóta, který vyžadoval odjezd prvním Šinkansenem do Nagoje a návrat posledním Šinkansenem do Kjóta, dvakrát s 8 minutovým přestupem, což byla celkem adrenalinová záležitost. Pobyt v Širakawa-go pak dal na necelé 2 hodiny. Z Tokia byl jednodenní výlet neuskutečnitelný. Nicméně letos v březnu byla otevřena nová trať Šinkansenu jménem Hokuriku, ta projíždí skrze pohoří Japonských Alp a do oblasti se lze nyní mnohem snadněji dostat „z druhé strany“ od západu (co se týče cesty z Tokia). Dále si mi podařilo vyzkoumat, že se v tradičních domech Gaššó Zukuri se dá přespat a to za cenu kolem 10000 Jenů v ceně s tradiční japonskou večeří a snídaní. Nakonec jsem se shodli, že přespíme v méně turistické a klidnější řemeslné vesničce Ainokura, což vůbec nebyla špatná volba.
Mapové podklady: (C) Google
Ómija – Šin-Takaoka: 380,5 km Šinkansen (dále 2 hodiny autobus do Širakawa-go a hodina zpět do Ainokury)
V Omiya přijíždí fungl nová jednotka W7 nového Hokuriku Šinkansenu.
Po příjezdu do Šin-Takaoky je zřejmé unesení místních novým dopravním systémem v oblasti, kdy na peróny chodí pokukovat celé rodiny. Všiměte si mávajícího strojvedoucího.
Některé věci ještě asi potřebují doladit, zde zřejmě jízdenková dráha turniketu.
Po dvou hodinách jízdy autobusem horským údolím se dostáváme do Širakawa-go. Nejsme moc vysoko, ale sněhu je dost (na to že v Tokiu už kvetou Sakury)
Počasí je nelítostné: prší a je kosa.
Zdejší džinža spočívající v lese má opravdu hezkou atmosféru.
Typický Gaššo Zukuri dům
Do tohoto stavení se vydáme na vnitřní obhlídku.
Centrální ohniště irori je srdcem domu. Není zde komín, kouř stoupá do vyšších pater, řekněme do půdy a dále skrze slaměnou střechu, čímž ji impregnuje a chrání proti hnilobě.
Ve vyšších patrech je takto mírně prokouřeno.
Výhled z půdy.
Nejsou zde jen tradiční domy, není to skanzen ale živá vesnice – i když turistická.
V teplých dnech tu musí být hezky.
A přesouváme se zpět do Ainokury (je totiž pozičně „blíže k Šinkansenu“ kterým jsem přijeli). Déšť přitvrzuje, technika, fotobrašna i oblečení začínají být promočené i přes nutný deštník. Ainokura je údajně kolem 400 m n. m., ale kolik je tu sněhu je neuvěřitelné na to že je konec března. Místní nás ujišťují, že už to není ono, že už to odtálo a nemá to tu zimní romantiku.
Odtálo, hm. Tolik normálního sněhu jsem tedy ještě neviděl (ledovec to není :o) Nechápu proč nám Japonci v Praze obvykle říkají, že je v Praze nejtěžší zima a obzvláště děsivý že je sníh. Těch 10 cm proti tomuto? Na druhou stranu je pravda, v Tokiu a Ósace moc sněhu nebývá (obvykle). ;-)
V tomto domě je malinké posezení a dárkový obchůdek. Ticho, nikde nikdo.
Detail střechy v dešti.
Zde přenocujeme. Majitel je milý, místní obáčan (babička) skvěle vaří a je velmi družná. Možnost horké lázně (jako japonské lázně) určitě přijde vhod v tomto studeném a deštivém prostředí, kde se není kde pořádně ohřát a usušit.
Jenom nevím co jsou ty bambusové „závory“. Musím se ještě zeptat. Že by značení cesty jako u nás v horách?
Tak jsem si nakonec užil sněhu po pražské suché zimě. :-)
Zdejší džinža je zazimovaná a nepřístupná.
Místnost ve které přenocujeme. Klasika, šoupací dveře či spíše stěny, dělící plochu domu na místnosti (ne, vestavěné skříně to nejsou :-), na zemi rohože tatami, spí se na futonu, takové jakoby matraci, což je dodnes v Japonsku základní verze „postele“. Malá plynová kamínka se nepříliš úspěšně snaží bojovat s kosou.
Japonský čaj a u ohně na pozadí jsou patrné rybky zde se pomalinku opékající (prý 2 hodiny).
(C) 18番トラムでハラチャンスカへ (manželčina fotka)
(C) 18番トラムでハラチャンスカへ (manželčina fotka)
Mnohachodová večeře včetně sašimi ze sladkovodní ryby (moře tady v horách není :-).
Stoluje se v místnosti s ohněm na zemi, resp. na tatami.
(C) 18番トラムでハラチャンスカへ (manželčina fotka)
Ryba se chřoupe i s kostmi a hlavou, což je pro středoevropana trochu náročnější na psychiku, ale byla skutečně skvělá. Poslední uhlíky už jen doutnají, déšt ani přes tu tlustou střechu není moc slyšet.
Mohutná snídaně servírovaná u stolu.
(C) 18番トラムでハラチャンスカへ (manželčina fotka)
A máme ráno. Snídaně byla bohatá a zajímavá, ale času už je málo, majitel nás žene, abychom stihli vlak, tak ještě utíkám s foťákem nalovit pár fotek s ranním sluncem, přičemž se mi i při největším spěchu podaří vygenerovat asi 2 minuty opoždění, tak mám skvěkou příležitost potrénovat japonské uctivé omluvy. Ale je to krásné, jak se páří ze střech a okolních svahů.
A vyrážíme do Kanazawy…