Z vesnice Ainokura jsme majitelem domu byli svezeni na nádraží do vesnice Johana, česky psáno Džóhana, odkud jsme se lokálním vlakem vrátili zpět do Šin-Takaoky a odtud pokračovali Šinkansenem na současný konec tratě Hokuriku do Kanazawy. Což je vlastně jen skok na 14 minut rychlovlakem.
Mapa: (C) Google
Vlakem 67,8 km z toho Šinkansen 39,7 km.
Stanice Džóhana je na úpatí hor, dále už se konvenční železnice nedostane.
Motoráček tratě JR Džóhana. Nějak se mi ještě mlží optika po včerejším promočení.
Nová stanice Hokuriku Šinkansenu Šin-Takaoka. Nástupiště jakožto i trať jsou jako obvykle nahoře.
Pohled oknem na hory odkud jsme se právě vrátili.
Šinkansen do Kanazawy. Mimochodem řídí slečna či paní (hmm, no paní v Japonsku spíše ne, takže pravděpodobně slečna). Ženy začínají být vidět za řízením japonských vlaků relativně často a to i na Šinkansenu což je určitě zajímavý pokrok v této silně patriarchální společnosti.
Stanice Kanazawa. Do města nyní přijíždí opravdu hodně návštěvníků.
Předstaniční prostor je velkoryse zastřešen.
Město má zachovalé historické čtvrti neboť uniklo bombardování podobně jako Kjóto.
Zde čtvrť Čaja, což je odvozeno od čajovna, nicméně nic takového jako v českém kontextu. Zde byly speciální luxusní podniky, kde byli hosté baveni zpívajícími a tančícími gejšami. Konkrétně jsme ve čtvrti Higaši-Čaja (východní).
Detaily staveb, které na celcích nevyniknou.
Promenády, spousta obchůdků a restaurací a spousta turistů.
Torii džinji zahalená rozkvétající sakurou.
Výhled z jednoho ze zpřístupněných domů do „zahrady“.
Zároveň nábytek, zároveň schody do patra (kam je ovšem vstupovati zapovězeno).
Řeka Asanogawa a alej sakur.
Známá a údajně nejhezčí japonská zahrada Kenrokuen. Japonská v obou významech, tedy jako v Japonsku ležící i typově japonská zahrada, tedy scénická. Zde před vstupem.
A pár ukázek z Kenrokuen.
Ume v květu (japonská slivoň)
Ještě další ume. Sakury jsou napučené, ale do plného květu jim ještě kousek chybí.
Džindža v sousedsví zahrady.
To už není džindža, ale takto je pojaté průčelí vstupu do nového hlavního nádraží.
Výhled z okna hotelu na Hokuriku Šinkansen. Je druhý den ráno a vracíme se zpět do Tokia.
Cesta zpět 420,2 km Šinkansenem.
Nadšení z nové tratě Šinkansenu je maximální a na každém kroku lze narazit na uvítací plakátky nebo na suvenýry v podobě jednotek E7/W7. Zde rolkovitá pochutina v šinkansenovitém obalu. (Snímek je od ženušky).
Pohled z jedoucího Šinkansenu na pohoří. Trať se vine kolem a skrze tzv. japonské Alpy, často se prosmýkne tunelem.
A zde foto v Ómija.
Dárkové sušenky s motivem jednotky W7
